INTRO

25. července 2010 v 15:53 | Adee |  4 AM Forever: Jared Leto Love Story
Tákže je to tu. Abych se nenudila, našla jsem si práci. Překládám jednu Fan Fiction z angličtiny do češtiny. Nikdy bych nevěřila, že to dá takovou práci. Tady je první díl- respektivě intro, kterým nás autorka obeznámí s pár věcmi, abychom se potom v příběhu neztráceli.
Je to celku dlouhé, ale tak sna to nevadí :)).

Nevím kdy bude další díl ale počítám tak pozítří by se tu měl objevit. Kapitoly budu střídat se svými články. 

Každý má část svého života, na kterou by nejraději zapomněl. Raději předstíráme, že se to nikdy nestalo a snažíme se žít dál-skvělý a perfektní život.
Ale existují lidé, kterým se budoucnost odráží od temné minulosti a oni s tím nemohou nic dělat.

A to jsem přesně já. V poslední době jsem přemýšlela, že bych možná neměla předstírat, že se nic nestalo, možná bych měla zveřejnit svůj příběh, abych mohla znovu začít žít. Takže to je důvod, proč tu teď s perem v ruce sedím… píšu svůj příběh!
Kdybych mohla, povídala bych vám o celém mém dětství, ale bylo by to příliš dlouhé a matoucí. Začnu tím, čím to pro mě celé začalo.
Když jsem byla malá, měla jsem dvojče jménem Cloud. On byl také mým nejlepším přítelem. Žili jsme spolu s matkou a otcem… v Nebi. Doslova.
Ano, narodila jsem se v Nebi. Moje matka byla- a myslím si, že stále ještě je- anděl. Můj otec byl na chvíli také anděl, dokud se k nám neotočil zády a neupřel zrak na Lucifera. Otec měl spoustu energie, něco, díky čemuž si ho Lucifer oblíbil a chtěl ho mít na své straně. Dostal nabídku, že bude mít v Pekle téměř stejné postavení jako má Lucifer - za jedné podmínky- že se zbaví všeho, co má. Což jsme byli my… jeho rodina. Byl tolik zaslepený mocí, že nás okamžitě vykopl, aniž by o tom přemýšlel. Mě a mého bratra Clouda poslal na Zemi. Nevíme vůbec nic o tom, co udělal matce a jsme si jisti, že to raději nechceme vědět.
Když jsme se s bratrem toulali sami ulicemi, našel nás policista a potom jsem se stěhovali od jedněch pěstounů k druhým, z nichž poslední mě poslali do psychiatrické léčebny, kde jsem byla od 9 do 14 let. A co bylo nejhorší- oddělili mě od mého bratra. Byla jsem zmatené dítě, řekla jsem nevlastním rodičům, co se stalo s mým otcem a o věcech, které občas vidím. Jako anděl jsem měla nadpřirozené schopnosti.
Řekla jsem jim o všech nadpřirozených schopnostech, o věcech, které většina lidí nevidí, o který většina lidí ani neví. Cloud je viděl taky, ale nepřiznal to. Nic mi nevěřili, mysleli si, že nejsem psychicky v pořádku. Opravdu vám nechci vyprávět, jak jsem se cítila v psychiatrické léčebně, myslím si, že si to dokážete představit.
Když jsem se dostala ven, šla jsem rovnou k novým pěstounům: k těm nejhorším. Otce, Björn, byl perverzní zrůda. Jednou se mi podařilo utéci, sbalila jsem si pár věcí, které jsem měla a vyběhla jsem do temné noci. Pamatuju si to, jako by se to stalo včera: první místo, kam jsem šla, byl skate park, kde byly všechny děti v mém věku (což bylo 15 let).Zdálo se, že jsou neškodné, tak jsem se rozhodla, že přespím na lavičce. Když už jsem měla zavřené oči, zřetelně jsem slyšela hlasy chlapců, kteří se zřejmě zastavili, aby se podívali, kdo na té lavičce leží.
"Ty vole, co je to s ním támhle na té lavičce?" Řekl jeden hlas.
"Nevím, nech ho na pokoji, asi je takhle spokojený." Řekl jiný.
Neměla jsem tolik energie na to, abych si povzdechla na tím, že o mě mluvili jako o chlapci. Stejně jako mnozí další.
"Myslím si, že je to holka" Řekl první a trochu se usmál, "a nikdo nechce být sám. Vypadá jako by ztratila domov, možná ji vyhodili. Přece nebude spát na lavičce uprostřed města."
"No nekecej. Všude jsou bezdomovci. Většinou jim hodíš nějakou minci a jdeš dál. Tak pojď." prohlásil třetí.
"Jen se na ní podívej. Nevypadá jako bezdomovec. Podívej se na její oblečení, je takové, jako máme my. Většina bezdomovců chodí špinavá, ale ona je čistá. Máte pravdu, není mnoho věcí, co můžeme udělat pro lidi bez domova, ale dejme jim nějakou šanci, tuhle ještě můžeme zachránit. Nenechám ji tu, aby nakonec dopadla jako všichni ostatní."
"Jseš blázen." Řekl jiný hlas. Byla jsem příliš unavená počítat, kolik jich tam stálo.
"Polibte si. Můžete jít klidně domů, uvidíme se zítra."
"Dobře… uvidíme se zítra, Jacoby."
Slyšela jsem kroky, jak se někteří vzdalovali, až nakonec všechno utichlo. Pak jsem uslyšela, jak se ke mně někdo blíží a ucítila jsem lehké chvění na rameni.
"Ehm…jsi vzhůru?"
Povzdechla jsem si a otevřela jsem těžká víčka, stále jsem viděla rozmazaně. Přimhouřila jsem trochu oči a uviděla jsem chlapce, který stál přede mnou.
"Ano, jsi." Řekl ten chlapec.
Pomalu jsem se posadila a nadechla se. Odhrnula jsem si pár vlasů z obličeje, promnula si oči a potichu zívla.
"Vadí ti to..?" Chlapec se podíval na prázdné místo vedle mě na lavičce a já zavrtěla hlavou.
"Pokračuj."
Nervózně přikývl a posadil se.
Nedívala jsem se na něj, ale na špičky svých bot.
"Vyhodili tě z domu?" Zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Huh.. utekla jsem."
Viděla jsem, jak se mu rozšířily oči.
"Opravdu? Musíš se cítit špatně, viď?"
Podívala jsem se na něj, povzdechla si a pokusila jsem se trochu usmát.
Chlapec ode mě odvrátil oči a podíval se na pouliční lampy, které se před chvílí rozsvítily. Na tváři měl zamyšlený výraz. Najednou zničehonic natáhl ruku, aby mi ji podal.
"Jsem Jacoby"
Podívala jsem na jeho ruku a potom na něj.
Usmál se.
"Notak, je to jen ruka."
Pomalu a opatrně jsem vzala jeho ruku a lehce s ní potřásla.
"Robyn."
Jacobův úsměv se rozšířil.
"Věděl jsem, že jsi holka."
Zvedla jsem obočí.
"Robyn je holčičí i klučičí jméno."
"To je pravda, ale jsi holka. Chci říct.. jsi, že jo?"
"Jo, jsem."
A to je ono. Takhle to všechno začalo. Naše setkání bylo docela trapné, ale miluju tuhle chvíli. Jacoby mne pozval, abych zůstala u něj doma, a po několika měsících mě a Clouda jeho rodiče, April a Frank, adoptovali. Jacoby, který byl ve stejném věku jako my, se stal naším bratrem. Občas byl nepříjemný a způsobil hodně problémů, ale stále to byla ta nejlaskavější osoba, kterou jsem kdy potkali.
Možná jste si všimli, že jsem na pořátku tohoto příběhu napsala, že jsem měla dvojče. Napsala jsem to protože… zemřelo. Ano, můj milovaný bratr zemřel. Stále mě pronásledují noční můry.
Nebudu o tom teď víc psát, protože musím začít tenhle příběh…..

by PRAYINGFIRARiOT
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mrs. Nobody Mrs. Nobody | Web | 25. července 2010 v 16:54 | Reagovat

no páni, přečetla jsem to jedním dechem, i když jsem si říkala, že to přečtu až večer až budu mít čas... ale prostě sem se nemohla odtrhnout :D v originále se mi tam to intro neukázalo... nevim  proč...no ale asi si to začnu číst dopředu v originále :D vypadá to fakt dost dobře, jen tak dál ;)

2 Kiki-Šuš Kiki-Šuš | Web | 26. července 2010 v 18:32 | Reagovat

Přečtu si to jindy :D:D moc dlouhé na mě :D

3 Yara Yara | Web | 26. července 2010 v 21:50 | Reagovat

Aby se nám to nezvrtlo v klišé. Zatím je to slušné, ale nechtěla bys místo překládání zkusit něco napsat sama? ;)

4 MaKi MaKi | Web | 27. července 2010 v 11:47 | Reagovat

Ou to bude ještě zajímavé! Dobrý nápad!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama